Zborceny' cˇas na mosteˇ
Viktor Tichy

Zˇivanská
James Ragan

Poté co se dverˇe zavrˇely a okna uteˇsnila
aby meˇkké nozˇky uhlíhu ulehly, mu˚j otec
porazil krˇisˇtˇal vína a vztávaje
vysoky' jako Jánosˇík, pln srdce, zasˇeptal,

"Tráva horˇí. Jeleni jsou v lese."

A ven, do zelené noci s pergoami soli
potoka jsme následovali krále loupezˇníku°
do svahu mezi rozveˇtvené vezˇe a housˇtí
do lesa kde se podhoubí jezˇilo ru°zˇemi.

Pod meˇsícem nízky'm jako bochník hrˇibu
jsme sbírali uhlíky v pramenech a zázvorové tráveˇ
a skryteˇ, jako kazˇdy' zámeˇr o neˇjzˇ nás mysˇlenka oloupí,
jiskry nazíraly do horˇící zemeˇ

kde krˇesadlo ohneˇ mohlo zapálit dech noci.
Praskavy' zvuk se rozrostl v burácení,
kopyta jelenu° v pádící stáda.
Tuk ze slaniny kapal touzˇebneˇ do klínu chleba

a prokláté cibule prskaly na plamenná kopí.
Dlouhy' rákos v peˇsti mého otce se zménil v rákosku
která jako poslední prst na ruce bodala
brambory do ocˇí. Víno spláchlo bolest

do hrdla a hloubeji, srdce cˇehosi
v cˇem jen prˇíroda rozpoznala zvuk, se chveˇlo.
Tráva shorˇela do kousavé tmy a do posledního
narˇíkajícího jazyka, muˇj otec ukázal do ticha,

"Jeleni jsou prycˇ. Knˇourˇi jim zabili mladé."

Nikdo se nepohnul. Král banditu° pohrouzˇil
hrot svého kopí do pu°dy. Nikdo neveˇdeˇl
zˇe ukryt v mokré skále srpnové paseky,
knˇour sám, zˇalem pro svu°j rod, narˇíkal a lkal.

(Transl. Viktor Tichy, Fairfield, IA)
James Ragan’s Prague translators:
the late Nobel-nominee Miroslav Holub
and Daniela Furthnerova.

Profesor cˇekal meˇsíce
azˇ lepkavé pupeny explodují
a azˇ cˇasné jitrˇní paprsky
vysochají brˇehy okolo rˇeky.
Uvezneˇn v cˇervené deˇloze laboratorˇe,
rˇemeslník tedˇ tråví své hodiny
redukujíc harmonii v cˇernobílou trestˇ
a svou zˇenu ve vzpomínku na sveˇtlo.

*

Za renesancˇní fasádou
a bílém prosteˇradle strachu
jeho studentka volá boha.
Pijíc vinu bolesti
z plaza kazˇdé minuty,
ona meˇ rodí.

Vezenˇ m´ho jesˇteˇrcˇího teˇla,
krˇivy'ch strˇedoveˇky'ch ulic
a nahozené sˇkoly s podlahou z vrzavy'ch borovic,
ucˇím se odrázˇet slunce
se zpozˇdenou uzáverkou.

*

Na opacˇné straneˇ deˇtství a Atlantiku
dostanu posˇtou knihu fotografií.
Pod vzdorny'mi veˇzˇemi Prazˇského Hradu
Karel Plicka, cˇlovek jenzˇ meˇ ucˇil kráse,
postavil desku zˇuly na hranu.
Propoustejíc své podmaneˇné stíny,
on odesˇel do sveˇtla
z neˇjzˇ nás zˇeny nosí.

Skrz vysokou vodu Vltavy
cˇtu jisty' rukopis jeho veˇnovaní
a znovu slysˇím zvony ze sta veˇzˇí.

(Prague-born poet and translator, Viktor Tichy was 17 when the Soviets invaded the city in 1968, and spent time in prison for attempting to escape. He succeeded six years later. Originally an architect by training, he has won many prizes for his poems, including a semifinalist award at LyR Carnegie. He lives with his wife and family in Iowa.)